„Už mě unavují ty naše věčné hádky. Stále se jen hádáme. Nebaví mě to. Co máme dělat, aby jsme se už více nehádali?“ Takto zní nejčastější stížnosti a následné prosby klientů, kteří navštíví poradnu z důvodu nedorozumění nebo krize v manželském soužití. Problémová komunikace a následné konfliktní soužití dovedou velmi znepříjemnit atmosféru v domácnosti.
Roky strávené v poradensko-psychologické praxi mi dávají za pravdu, že nejčastější příčinou manželských konfliktů a z toho vyplývajících kolizí, jsou komunikační neshody. I když se nám všem zdá, že si „přece umíme o všem rozumně promluvit“, komunikace v manželství vyžaduje určitou zručnost, bez které dochází k častému urážení, nepochopení a manipulaci jednoho partnera s druhým.
„Jednoduše – neumíme spolu komunikovat.“ To byla úvodní věta sedmadvacetileté Niny, která poradnu navštívila spolu s manželem, dvacetiomiletým Oliverem. I když byli manželským párem jen necelý rok, oba byli už vyčerpaní hádkami, trucováním, křikem a vzájemným nepochopením.
Bavili se spolu, jako by pocházeli z jiných světů a používali rozdílné jazyky. Jediné, na čem se v poslední době shodli, bylo na téma jejich vzájemného rozchodu. Děti neměli a proto považovali rozvod za nejlepší řešení.
Nina měla přítelkyni, která kdysi navštívila psychologa a na její radu donutila sebe i manžela, aby se před tímto definitivním rozhodnutím šli poradit do poradny. A tak navštívili terapii, na jedné straně “rozhodnutí“ rozvést se, ale na straně druhé motivováni udělat něco s vlastními komunikačními zlozvyky.
Problémy v komunikaci jsou v naprosté většině výsledkem toho, že ženy a muži mají odlišný styl vyjadřování. Jinak tomu nebylo ani mezi Ninou a Oliverem. Nina, jako typická žena, kladla důraz na slovní komunikaci, rozhovory s Oliverem a dlouhé, rádoby konstruktivní vyprávění si o pocitech. Ženy si totiž dříve a ve větší míře všímají problémů ve vztahu, o kterých si potřebují povídat. Cílem Niny bylo dosáhnout toho, aby ji Oliver vyslechl. Aby v něm měla oporu, bez obav si postěžovat, když ji něco trápí. Problém však byl v tom, že Oliver patří mezi typické muže a ti chtějí okamžitě jednat. Když Nina přišla s problémem, Oliver ji skočil do řeči a hned přišel s řešením – rychlým a rázným,aniž by měl potřebu problematiku důkladně rozebírat a zkoumat. Když okamžitě řekl svůj nápad, považoval věc za vyřízenou. Nina se tak cítila odsunutá na druhou kolej a zákonitě se množily pocity typu: “Nemiluje mně, vůbec neposlouchá co mu říkám, nezáleží mu na mně….“
Oliver nesnášel, když si Nina stěžovala.
“Pokaždé našla na našem vztahu něco, co ji frustrovalo. Kdo to má pořád poslouchat? A když začala plakat, měl jsem toho všeho dost. Když jsem ji na ty její stesky poradil co má dělat, bylo to ještě horší. Prý ji neposlouchám! Ale jak to, že neposlouchám, když jsem ji dokázal a chtěl poradit?“
Takto viděl situaci Oliver. Trpělivě jsme spolu rozebírali rozdíly ženské a mužské komunikace. Ani jeden z nich to nemyslel zle. Nikdo nechtěl tomu druhému ublížit. Ale Oliver nebyl schopný naplnit očekávání Niny a jeho očekávání zase nechápala ona. Pár se musel naučit prokousat úskalisky ženského a mužského vyjadřování, čímž si oba osvojili vyhovující způsoby vzájemné komunikace. Druhým hříchem, kterého se oba dva dopouštěli bylo domnělé “čtení si myšlenek“ a domýšlení si:
“Kdyby mně opravdu miloval, tak by věděl co chci. Je ticho, určitě je na mně naštvaný. Šel hrát tenis, je jasné, že se mnou nechce být víc, než je nutné.“
Toto všechno probíhalo Nině v hlavě při společném soužití s Oliverem. Tento problém vzniká tehdy, když manželé nedokážou přímo vyslovit svoje myšlenky, pocity a přání a nechají otevřený prostor domýšlení si, co partnerovo chování asi tak znamená.
Častým zlozvykem v manželství Niny a Olivera byla i kritika typu: “Nikdy mi jen tak nezavoláš, na všechno jsem pořád sama, …“ Tyto výčitky nejsou nikdy konstruktivní a proto nevedou k vyřešení konfliktu, ale ještě k většímu napětí. S manželským párem jsme nacvičovali zásady konstruktivní hádky, která pomáhá zvládat rodinné dusno a mění komunikaci kterou se druhého dotkneme na komunikaci, kterou řešíme problém. V takové atmosféře jsem se ani nedivil, že Ninu a Olivera vztah a soužití přestávalo bavit. Měli pocit, že se k sobě ani nehodí. Začali trávit svůj volný čas samostatně a když byli spolu, jen do sebe vrtali. Vyzkoušeli i společnou dovolenou. Mysleli, že tam se může všechno urovnat. Po dovolené však bylo vše ještě horší. Neuvědomili si, že v čase manželské krize může společná dovolená vše zkomplikovat a pokazit i to, co ještě alespoň trochu funguje. Na dovolené byli odkázáni jen jeden na druhého. Neměli tam své klasické úniky jako přátele, televizi, sport…Byli spolu 24 hodin denně a to přililo ještě více oleje do již tak dost hořícího vztahu. Vysvětlili jsme si, proč zmíněná dovolená skončila fiaskem.
Velkým kladem Niny a Olivera byla schopnost chápat souvislosti, uvědomovat si přešlapy, kterých se v komunikaci a způsobu života dopouštěli. Již od první konzultace byli nastartováni doslova jako jezdci F1. Opravdu chtěli zkoušet nové způsoby komunikace a především více si naslouchat, pracovat na sobě. To co jim chybělo, byla empatie. Schopnost vcítit se do partnera, umění naslouchat, ale i umět rozpoznat pravou podstatu a důvod jeho reakcí. Má strach? Zlobí se? Je ve stresu? Je šťastná/ý?
Umění vcítit se do pocitu druhého vyžaduje hodně úsilí. Vidět situaci i očima druhého není jednoduché. Nina a Oliver měli do tohoto nelehkého boje chuť se pustit. Předpokladem ale je umět vhodně potlačit svoje pocity, zdržet se nepatřičných komentářů a vlastních úsudků, které můžou druhému ublížit.
“Nevím jestli to všechno dokážeme! Pochopila jsem, že jsme si s Oliverem ubližovali. Kolikrát jsem si myslela jedno, a řekla jsem něco jiného. Teď už vím, že to bylo o něčem jiném. Dá se to ale všechno odnaučit?
Velmi dobře jsem chápal obavy Niny. Důležité ale bylo aby pochopila, že to nejsou závody ani soutěž, kdo bude lepší. Žádný vztah nemá stanovený časový limit, do kterého se v něm musí lidé naučit harmonicky a vhodně komunikovat. Takové úpravy vyžadují v první řadě svůj čas. Nikdo ale nemůže zaručit, že to Nina s Oliverem nakonec zvládnou. Očekávat od sebe a od vztahu můžou jenom tolik, kolik něj sami investují. S určitostí ale můžeme říci, že se nejspíš stanou citlivějšími, empatičtějšími a osobnostně zralejšími. I když s Oliverem a Ninou ještě nadále spolupracuji na úpravě jejich vztahu, držím jim palce, aby to nakonec dokázali a aby nalezli ve svém manželství i jeho světlejší stránku.
