Trpělivější matkou za 24 hodin

Nejsem ideální matka. Občas na své děti zařvu. Mám za sebou i dny, kdy jsem s nimi patrně ani jinak nemluvila. Vždycky, když vypěním, snažím se najít dostatek odvahy, abych se jim omluvila. Totéž čekám od nich, tak mi to přijde fér. Přesto bych byla raději, kdybych tak často neztrácela nervy.

Jedna moje kamarádka prohlásila, že jsou dny, kdy ani nemá cenu oblékat si podprsenku. Zvládnout v takové dny ještě dva nabručené předškoláčky a k tomu svou blbou náladu, za to bych rozdělovala zlaté medaile.

Tento měsíc jsem se  zaměřila na ovládání svého vzteku. Vyzkoušela jsem hromadu postupů a rad. Ty, které se mi osvědčily, najdete dále.

Můj boj za klidnější den začíná už večer. Jdu spát v rozumnou hodinu, tak abych se druhý den cítila vyspaná. Ten rozdíl mezi nevyspanou a odpočatou matkou je neskutečný.

Před usnutím si vizualizuji ideální chování, nejlepší reakce. Do detailů si přehraju situaci, která mě vytočila. Pak se štípnu. (Vysvětlím později.) A vymýšlím jak chci reagovat příště. Co udělám? Co řeknu? Co by udělala moje maminka nebo synova učitelka z mateřinky? Ideální verzi promyslím a prožiju do nejmenších podrobností.

Když mě dítě naštve, štípnu se do ruky. Díky fyzické minibolesti si uvědomím, že jsem naštvaná. Je dobré si uvědomit, že nad sebou ztrácím kontrolu. Jakmile to o sobě vím, můžu s tím něco dělat. Štípnu se, abych se probudila k nejvyšší ostražitosti. Abych nastartovala předem vložený ideální scénář.

Když mě dítě vytáčí, představím si, že jsme na veřejnosti. Asi všechny se před publikem tak nějak víc krotíme.

Počítám do deseti. Počítám nahlas, jinak nejsem schopná udržet myšlenky pohromadě. Díky tomu už syn plynule napočítá do pěti. Dál už to obvykle neslyší, protože zavčasu mizí.

Zhluboka dýchám. Soustředím se na výdech a snažím se jej co nejvíc prodloužit. Představuji si, jak ze mně z každým výdechem uniká pára a postupně chladnu. Jednou jsem si v zoufalství pustila na hlavu studenou vodu. Taky to zabírá, jenom je to poněkud nepraktické, obzvláště v zimě.

Odejdu. Prostě na chvíli opustím bojiště. Pořád je to lepší, než ve zlosti udělat něco, čeho později lituji.

Mám u sebe vytištěný obrázek svých synů, kde vypadají obzvláště roztomile. Používám ho k meditaci nad vyššími výchovnými cíli.

Zpívám. Tohle nejlíp působí na mé uvztekané batole. Moje oblíbená písnička je „Šohajíčku můj, koníčka kšíruj…“ Nejsem schopná psychologicky vysvětlit, proč to funguje. Možná změna výbušné atmosféry, nebo odvedení pozornosti. Každopádně to stojí za vyzkoušení, i když máte o svých pěveckých schopnostech pochybnosti. Ostatně když už nic, aspoň se díky konfliktnímu dítěti naučíte zpívat.

Mluvím o svých pocitech a o tom, co udělám, abych je zvládla. To zase působí na staršího syna. Beru to jako lekci dítěti o zvládání stresu. Stres jsem pro tyto potřeby přejmenovala na strašlivého draka. Školometsky synovi oznámím, že jsem se opravdu rozzlobila. Vletěl do mě zlý drak. Zlobím se tak, že se mi klepou ruce. Taky je mi zle od žaludku. Teď půjdu do ložnice a zavřu dveře. Nechci, aby tam za mnou chodil. To by ten zlý drak ze mě mohl skočit na něj. Za chvíli přijdu.

Během dne si najdu aspoň pár chvil, kdy věnuji svou pozornost jenom dítěti. Obzvláště, když jsem nevyspalá, tak se cítím neustále tak nějak na útěku před dětmi. A ony, potvůrky, mě neustále pronásledují. Utéct nelze. Ale jde je ukonejšit laskavou pozorností. Tím, že věnuju pár minut jenom jim.

Co děláte, když vás dítě naštve? Jak se uklidňujete, abyste na něj neřvala a nebila ho?