Když dítě dostane za úkol zjistit, kdy začala určitá historická událost, vysvětlit pojem z přírodopisu či připomenout si matematické pravidlo, často začne listovat stránku po stránce. Přitom školní knihy mají řadu prvků, které hledání výrazně urychlují. Umět pracovat s obsahem, rejstříkem, nadpisy, zvýrazněnými pojmy a obrázky je samostatná dovednost, která se hodí nejen při domácích úkolech, ale později i při studiu složitějších textů.
Nejprve otázka, potom hledání
Dítě by mělo ještě před otevřením knihy vědět, co přesně hledá. Zadání „najdi něco o savcích“ je příliš široké. Mnohem konkrétnější je otázka, čím se savci liší od ostatních obratlovců.
Přesně formulovaná otázka pomáhá určit klíčová slova, podle kterých lze v knize postupovat. Dítě se zároveň učí odlišovat hlavní téma od detailu.
Tento krok je důležitý také při učení na test. Místo opakovaného čtení celé kapitoly si lze vytvořit několik otázek a potom v textu hledat odpovědi.
Obsah není jen seznam kapitol
Obsah bývá první místo, kde lze hledání výrazně zkrátit. Dítě by mělo umět podle názvů kapitol a podkapitol odhadnout, kde se daná informace pravděpodobně nachází.
Pokud například potřebuje zjistit něco o krevním oběhu, nemusí procházet celý přírodopis. Stačí najít část věnovanou lidskému tělu a v ní odpovídající podkapitolu.
Při výběru školních materiálů proto pomáhá všímat si i jejich struktury. Dobře uspořádané učebnice mají přehledný obsah, jasně členěné kapitoly a prvky, podle kterých se dítě dokáže v textu rychle zorientovat. Přehlednost je důležitá hlavně ve chvíli, kdy knihu používá samostatně bez okamžité pomoci učitele.
Rejstřík je zkratka k jednomu konkrétnímu pojmu
Na konci některých školních knih bývá rejstřík. Děti ho často přehlížejí, přesto je jedním z nejrychlejších způsobů, jak najít konkrétní jméno, odborný termín či událost.
Pokud žák hledá například „fotosyntézu“, nemusí hádat, ve které kapitole byla probírána. V rejstříku najde pojem abecedně a vedle něj číslo příslušné stránky.
Je dobré dítě naučit také pracovat s různými tvary slov. Pojem nemusí být v rejstříku uveden přesně tak, jak se objevuje v otázce. Někdy je potřeba hledat základní tvar či širší nadřazený termín.
Nadpisy a zvýrazněná slova fungují jako orientační body
Jakmile dítě otevře správnou kapitolu, nemělo by automaticky začít číst první řádek. Rychlejší je nejprve stránku „oskenovat“ očima.
Pomáhají zejména:
- hlavní a vedlejší nadpisy,
- tučně vyznačené pojmy,
- barevné rámečky,
- shrnutí na konci kapitoly,
- popisky obrázků a schémat,
- tabulky a grafy.
Tyto prvky napovídají, kde se nachází nejdůležitější část informace. Teprve po nalezení vhodného místa má smysl číst text podrobněji.
Schopnost rychle projít stránku je užitečná i při opakování před písemkou. Dítě nemusí pokaždé číst všechno od začátku, ale dokáže se vrátit přímo k části, kterou si potřebuje připomenout.
Obrázek není jen dekorace
V některých předmětech může obrázek vysvětlit více než odstavec textu. Anatomické nákresy, mapy, časové osy, diagramy a schémata často shrnují vztahy, které by se ze souvislého textu hledaly mnohem hůře.
Dítě by se proto mělo naučit číst také popisky, legendy a symboly. U zeměpisné mapy nestačí podívat se na barevnou plochu. Je potřeba zjistit, co jednotlivé barvy znamenají, jaké jednotky jsou použité a jak spolu informace souvisejí.
Podobně fungují grafy. Nejdříve je nutné přečíst názvy os a jednotky, až potom lze správně interpretovat hodnoty.
Nalezená informace ještě nemusí být odpověď
Jednou z častých chyb je opsat první větu, která obsahuje hledané slovo. Dítě by ale mělo ověřit, zda text skutečně odpovídá na položenou otázku.
Pomáhá jednoduchý postup: přečíst nalezený odstavec a potom knihu na chvíli zavřít. Dítě vlastními slovy vysvětlí, co zjistilo. Pokud to dokáže, informaci pravděpodobně pochopilo. Pokud pouze opakuje větu zpaměti, je potřeba se k textu ještě vrátit.
Tím se vyhledávání zároveň propojuje s učením. Cílem není jen najít správnou stránku, ale pochopit význam informace.
Dobrou orientaci lze trénovat při běžných úkolech
Není nutné pořádat zvláštní lekce práce s knihou. Stačí při domácím úkolu dítěti nedat odpověď hned.
Místo vysvětlení můžete položit otázku: „Kde bys to v knize hledal?“ Dítě nejprve zkusí obsah, rejstřík či příslušnou kapitolu. Zpočátku mu to může trvat déle, postupně však získá vlastní systém.
Tato dovednost se hodí čím dál více s rostoucím množstvím učiva. Na druhém stupni a střední škole už není reálné pamatovat si každý detail. Mnohem důležitější je vědět, kde potřebnou informaci najít, jak ověřit její význam a jak ji převést do vlastních slov.
Práce s knihou tak není pouhým listováním mezi stránkami. Dítě se při ní učí orientovat v informacích, pokládat přesnější otázky a vybírat z textu to podstatné. To je dovednost, kterou využije daleko za hranicemi jednoho školního předmětu.
