Mužské zlozvyky vedoucí ke konfliktům

Prudké manželské hádky nevznikají jen kvůli nevěře, alkoholismu či jiným závažným problémům partnerského soužití. V poradně jsem svědkem, že se rozvodové papíry vypisují i kvůli situacím, které se stávají v životě běžně a nezainteresované osobě příjdou velice banální. Buď se odehrávají velmi často, čímž druhý partner ztrácí trpělivost a snižuje se jeho schopnost být tolerantní, anebo komunikace v manželském svazku je založená většinou na kritizování, vyčítání, a není snaha pochopit a vysvětlit si, co jeden dělá tak, že to tomu druhému vadí. Když mají ženy říci, co jim nejvíce na partnerech vadí, jejich odpovědi se často shodují: „Poslouchá mě jen na půl ucha, neprojevuje mi žádné city, vždy se otáčí za každou sukní, na všechno zapomene…“ Muži jsou jednoduše jiní než ženy a jen těžko se dají přetvořit. Když se však ženy dokážou podívat až k jádru mužských typických zlozvyků, možná se jim budou jevit v jiném, snesitelnějším – světle.

1. NIKDY NEŘEKNE, CO CÍTÍ

„Velmi často se hádáme kvůli tomu, že Petr mlčí. Vlastně se hádám jenom já,“ zhodnotila komunikaci ve svém manželství paní Dana.

„Stále se ho musím vyptávat, co mu je, proč je potichu a on pokaždé zavrčí, abych mu dala pokoj. Kdyby se aspoň se mnou jednou pohádal. Alespoň bych věděla, co si myslí a prožívá. Já mu vždy řeknu, co mě rozladilo, kdo mě naštval. On přijde rozzlobený, je to na něm vidět už zdálky, nic neřekne a když to z něho tahám, tak je zle, protože ani já ho nenechám chvíli na pokoji. Už nevím jak mám reagovat. Když do něho rýpu, skončí to zle. Zkusila jsem být potichu, ale nikam to nevedlo. Potřebuji si povídat. Nechápu, že Petr to nepotřebuje.“

Muži jsou od útlého dětství vedení k tomu, že chlapi nepláčou, nestěžují si, všechno vydrží, všechno mají pod kontrolou a slabost projevují jen „ženské“. Proto raději mluví o tématech, které se netýkají citů, ale jsou zaměřené na sport, politiku, techniku nebo jiné oblasti, ve kterých můžou prezentovat své znalosti. Když jde o pocity, vstupují na neznámou půdu a svými reakcemi si nejsou jistí. Co kdyby se náhodou rozplakali? Ostuda by byla na světě. Muži nejsou zvyklí poslouchat a mluvit o tom, co cítí, proto raději mlčí a tváří se, že je žádné emoce nemůžou rozházet. Svůj vlastní emoční svět si nechávají jen pro sebe. Když chcete, milé dámy, do něho nahlédnout, nekritizujte a nevyčítejte. Nerýpejte, nedobírejte větami typu: Co ti je? Tak už řekni co se ti stalo! Nikdy mi nic neřekneš!

Takhle se určitě nic nedozvíte. Raději mu v klidu řekněte, že vás zajímá, co prožívá, protože jste si všimli, že ho něco trápí. Že vám záleží na tom, aby se cítil fajn, a proto když bude chtít, může vám říct, co cítí, co ho naštvalo. Nenuťte ho do toho a mlčení určitě nepovažujte za odmítavou reakci. Dopřejte mu čas. Když nebude cítit tlak, otevře se dříve, než kdyby jste ho k tomu přemlouvali.

2. OTÁČÍ SE ZA KAŽDOU SUKNÍ

„Říká mi sice, že mě miluje, ale když projde po ulici jen trochu atraktivní žena, vždy se za ní otočí. Visí na ní očima, přeměřuje si ji. Kouká ji na prsa, zadek, nohy. Když se kvůli tomu rozčílím, jen se pousměje, že dělám z komára velblouda, nebo se rozčílí i on. Většinou na to, že jsem žárlivá a vymýšlím si. Já tomu opravdu nerozumím. Když mi říká, že mě miluje a že se mu líbím, proč se otáčí za druhými?“

Existuje jeden velmi pravdivý citát, který se týká právě tohoto častého problému mezi manžely: „Ženám jsme slíbili, že jim budeme věrní, ale ne to, že budeme slepí!“

Když nejde o promiskuitního muže, tak otáčení se za pěknou ženou vůbec neznamená to, že jeho vlastní se mu nelíbí, nebo, že uvažuje o porušení slibu věrnosti. Je to hra, která často probíhá na úrovni reflexů. Otáčením se za jinou ženou muž testuje svou přitažlivost a sebevědomí. A ještě k tomu, u mužů je vizuální vnímání podnětů, týkajících se erotiky, nebo žen všeobecně, nejdominantnější. Když podobné chování muže přesáhne únosnou míru a je pro vás ponižující, vysvětlete mu, jak vás to zraňuje. Nekritizujte a nevyčítejte, ale řekněte mu, jak se při tom cítíte. Lepší je však zasmát se tomu a zkusit si někdy obhlídnout nějakou tu „kosť“ spolu a spolu ji i zhodnotit. Na druhé straně, po ulici chodí stejné množství pěkných mužů s vytrénovanou postavou a časem možná této hře přijdete na chuť i vy.

3. VŽDY ZAPOMENE NA MŮJ SVÁTEK

„Datum naší svatby? Moje narozeniny? Narození dětí? To je pro Milana španělská vesnice. Výsledky Ligy mistrů, to ano, ale důležité datumy, týkající se mně, to nehrozí. Jak mu potom můžu věřit, že mu na mně záleží? Přitom rok, co rok mu to vyčítám a vždy čekám s nadějí, že mě překvapí. Stále nic. Určitě mě už nemá rád. Kdyby měl, těch pár datumů by si zapamatoval…“

Muži se většinou nedokážou natolik vcítit do druhého člověka, aby dokázali pochopit a vytušit jeho přání a potřeby. Zároveň si uvedomují o hodně méně než ženy, že o každý vztah je potřeba se starat, rozvíjet ho a rozmazlovat. Především tehdy, když nemají pocit, že něco ve vztahu nefunguje. Ženy mají pro takoé věci vyvinutější smysl a automaticky očekávají, že stejně to funguje i u jejich poloviček. Nikdy nezapomenou na výročí svatby, na narozeniny, jmeniny, nebo jiné důležité svátky. Mužům nepřipadá důležité datum výročí, protože Vám přeci dávají najevo celý rok že jseou s Vámi rádi, jinak by tu už dávno nebyli, a navíc, pokud ho dobře znáte, blížící se výročí mu včas připomenete.Proto, když nechcete celý život prožít s pocitem, že váš manžel kašle na svátky, nehledejte v jeho chování zlý úmysl. Vůbec to neznamená, že vás přestal mít rád. Jen mu o svých touhách a přáních musíte říct. Sám na to nepříjde. Nečekejte, než svátek pomine a potom mu to vytmavíte, ale nejméně týden předtím mu ho připomeňte. Připomeňte mu, že by vám udělalo velkou radost, kdyby nakoupil, uvařil nebo udělal cokoli, co by vás potěšilo. Pokud váš manžel není typ, který by vám sám od sebe nosil každý týden květy, pokuste se více si všímat ostatních projevů jeho lásky. Určitě nějaké najdete, vždyť spolu žijete, protože se milujete, nebo ne?

4. NESNÁŠÍ NAKUPOVÁNÍ

Ano, i kvůli tomu může být mezi manžely válečný stav. Vzpomínám si na paní Milenu, která zažívala silné pocity frustrace, když šlo o nákupy do domácnosti. Její manžel se nákupům snažil všemožně vyhnout.

„Když jsem mu připomenula, že potřebujeme jít nakoupit, že je prázdná lednice nebo že nemám plavky na sezonu, byl oheň na střeše. Prý proč ho s tím zatěžuji, on mě nenutí dělat mužské práce. Když ho nakonec přesvědčím, celou dobu nadává, popohání mě, tváří sa otráveně, nemám absolutně čas si něco vyzkoušet, v klidu se rozhodnout. Když si ale něco koupím bez něho, řekne mi, že nemám vkus.“

Jen velmi málo mužů má pochopení pro ženskou nákupovací vášeň. Nerozumí potřebě vyzkoušet si šest párů bot (a to jsem řekl tu spodní hranici), než si žena koupí ty pravé. Nejhorší je to tehdy, když se mi sami máme v kabince několikrát svléknout a obléknout. Tehdy nás oblévá doslova studený pot (znám to z vlastní zkušenosti). Zároveň, když jdou manželky nakupovat, určují pravidla hry ony. Muži jsou v roli statistů, od kterých se očekává trpělivost a schopnost říci: Ano, miláčku, úžasně ti to sedí!

A to není ten správný úkol pro muže. Proto se raději, milé dámy, vyberte na nákupy s přítelkyní. S ní projdete sezónní výprodeje, porovnáte ceny, vyzkoušíte všechny modely šatů a budete mít stále o čem povídat. A pokud opravdu potřebujete koupit něco, při čem je nevyhnutelná přítomnost vašeho manžela, spojte nákupy s něčím, na co by se mohll tešit. Když mu například řeknete, že v obchodním domě je výprodej značkových prutů a on je vášnivý rybář, máte vyhráno.

5. KDYŽ JE NEMOCNÝ, JE TO KATASTROFA!

„S Andrejem máme dvě děti. Když však on onemocní, i když má jen banální chřipku při které nemá snad ani teplotu, starat sa o něho je náročnější než o obě dvě děti najednou. Každé nachlazení prožívá jako smrtelnou nemoc a chce, aby jsem se o něj starala, jakoby byl nakažený virem eboly. Čaj si sám neuvaří, na léky zapomíná a stoná za dva. Neříkám, že když onemocním já, tak se o mně nepostará. Ale ja musím fungovat v péči o rodinu i nemocná. Když je nemocný on, nic jiného pro něho neexistuje, jen jeho nemoc.“ Musím sebekriticky uznat, že paní Klára má pravdu. Ženy vydrží o hodně více bolesti. Muži varovné signály svého těla úplně přehlížejí. Máme nižší toleranci snášení bolesti a nemáme rádi, když nás tělo zradí. Proto, když nás převálcuje jen i nachlazení, musí o tom vědět „celý svět“. Ne nadarmo koluje mezi ženami vtip na toto téma, a sice : Nejhorší mužská nemoc na sedm? Rýmečka.

Proto, ženy, nezapomínejte, že vám svým chováním prokazujeme důvěru, protože se nebojíme ukázat před váma naši slabost. Zároveň nepochybuji o tom, že téměř každý muž, kterému se po dobu nemoci dostane ze strany manželky trochu přehnané péče, později jí to vrátí v nějaké jiné pozitivní formě.

6. NEUMÍ PROHRÁVAT

„Jít na návštevu s Danem je nesmírně náročné. Téměř každá návštěva končí bouřlivou diskusí, po které následuje boj o to, kdo má pravdu. Stejné je to i při sportu. Dan chce vyhrát vždy a za každou cenu. Nedokáže prohrávat. Když se to přeci jen stane, má tisíc výmluv proč se mu to či ono nepovedlo a nejmíň dva dny s ním není řeč. Nepřipustí, že by soupeř mohl být lepší. Našim společným přátelům to už začíná vadit. Někdy spolu začneme hrát společenské hry. Měli byste vidět Dana, když se mu nedaří. Přitom jde jen o náhodu, jaké číslo hodí kostkou. Stále mi říká, že tomu nerozumím, protože jsem žena. Hodně se kvůli tomu hádáme.“

Takto projevovaná neschopnost přijmout prohru, jak popisuje paní Andrea, musí mít u Dana důvody ne jen v přirozené touze každého muže vyhrávat. Ve struktuře jeho osobnosti musí být stopy nezpracovaného traumatu, prožitého negativního zážitku, ponížení, resp. něčeho, co ho nutí reagovat uvedeným způsobem. Všeobecně téměř každý muž touží dovést boj do vítězného konce. Vždyť už jako malé děti jsme poslouchali pohádky, ve kterých ruku princezny získal nejsilnější, nejrychlejší nebo nejšikovnější princ. Zkrátka jen ten nejlepší. Proto muž bere každou situaci jako výzvu k boji a snaží se v něm zvítězit, protože si myslí, že žena si ho bude vážit jen tehdy, když odejde jako vítěz. Proto své manžele nezhazujte, nevysmívejte se jim a ukažte jim, jak se dá prohra elegantně zvládnout. Povídejte si s ním, že když jste s přáteli, nejdůležitější je atmosféra, nálada, a ne to, kdo vyhraje. Sice to nepochopí, ale možná se tomu podřídí, protože když to zkusí, uvědomí si, že máte pravdu.

Určitě by se dalo najít ještě hodně dalších věcí, které komplikují soužití mužů a žen. Rozházené ponožky, nesklápění záchodového prkénka, rychlá jízda autem a podobně. Mám pocit, že kdybych popsal ještě pár dalších, vynoří se otázka, proč vlastně ženy s námi žijí, když jim tak komplikujeme život?

Mgr. Radomír Warošek, psycholog